aneb budu s tebou kamarádit až když…
Kamarádství dcery a Hanky procházelo od počátku třenicemi. Nejdříve jsem tomu nevěnovala pozornost. Uzavřela jsem si to pro sebe jako ,,normální,, holčičí svět. Chvíli byly nejlepší kamarádky a pak se nesnášely. Několikrát jsme o tom doma mluvily, protože se dcera necítila sebejistě vedle Hanky. Vše muselo být podle ní a dcera mi opakovaně říkala, že má strach cokoli říct, aby s ní Hanka nepřestala kamarádit.
Tato situace mě zarážela o to více, když v jiných situacích, neměla dcera potíž se za sebe postavit. Já sama jsem jí vlastně nedokázala poradit, protože mě jejich kamarádství navracelo do mého dětství, kdy jsem měla úplně stejný problém s mojí kamarádkou. Já byla smutná, když mě ze svojí blízkosti Martina vyloučila a já ani nevěděla proč.
Byla jsem upozorněna i jinou maminkou na chování Hanky k mojí dceři a pořád jsem nevěděla, jak svoji dceru podpořit k sebejistotě vedle Hanky.
Jednou jsem byla přítomna tomu, jak Hanka Barču okřikuje.
Zůstala jsem nevěřícně stát a tupě zírat na holčičí rozhovor, teda spíše Hanky monolog. Odešly jsme ze školy a teprve v autě mi to došlo a zeptala jsem se Barči:
To s tebou takto Hanka mluví normálně? A Barča odpověděla: Ano. A začala plakat.
Plná vlastního strachu jsme se vrátily společně s Barčou do družiny a s oběma holkami jsem si promluvila a pojmenovala nahlas, co se Barča bála Hance říct: Takto spolu kamarádky nemluví.
A světe div se, od té doby vnímám mezi holkami rovnost a Barča svoji vyřídilku dokáže použít i směrem k Hance. A já jako máma mohu pozorovat, jak jsou ty dvě děvčátka naprosto rozdílné a jak se mohou vzájemně obohacovat svými protiklady.
Vybavila jsem si tuto vzpomínku díky jedné mamince, která přišla na sezení, kde jsme pracovali pomocí kineziologie s tématem tchýně a přijetí jí samotné do rodiny svého muže.
Maminka byla vědomá toho, že v rodině se jí spouštějí její pocity a emoce, za které je zodpovědná jen ona sama. Chtěla se cítit více v klidu, s nadhledem a ve vlastní síle přes rozdílné názory na výchovu dětí ze strany tchýně.
Během sezení si uvědomila podobnost mezi tím, jak se ona cítí v rodině svého muže a jak se cítí její malá dcera v kolektivu mezi ostatními dětmi. Uvědomila si souvislosti se vzpomínkou, kdy byla v první třídě a cítila se nepřijatá ostatními dětmi. Vždyť to máme úplně stejně, pověděla. Já se bála jít blíže k dětem, ona se bojí jít blíže k dětem. Já se vlastně mohu pohnout a jít směrem ke členům rodiny a nemusím čekat až si mě všimnou.
Ta úleva spojená s tím, že já to můžu změnit pro sebe i pro svoji dceru, změnou svého chování.
Došlo jí, že samozřejmě jako dospělá má více kompetencí, než měla jako dítě a její názor je stejně cenný jako ostatních a že je úplně v pořádku si za ním stát a říkat ho nahlas.
Především kvůli sobě, kvůli svému vlastnímu vymezení, kvůli zodpovědnosti sama k sobě a ke své dceři.
Stejně jako já ve svém příběhu, kdy se ta malá holčička ve mně, která se celé dětství nepostavila za sebe před svojí kamarádkou, najednou postavila a konečně něco udělala a ve výsledku to přineslo změnu v kamarádství mojí dcery.
Z počátku jsem měla jen nápady na řešení, které dcera neslyšela. Když jsem jí, a především sama sobě, ukázala, jak se k situaci postavit, teprve pak mi uvěřila.
Zrcadlí Vám děti Vaše zranění z dětství?
Radíte dětem, jak zvládat každodenní výzvy jejich života, nebo jim ukazujete svým chováním jak na postavit výzvám života?